Seznam fotek podle jednotlivých dní

Letiště Heathrow v Londýně 22.8.2004 odpoledne

Pekelná záležitost. Obavy z nudy z letu přes Atlantik a sedmihodinové čekání na Heathrow po letu Praha-Londýn způsobily, že jsme prostě v bezcelní zóně museli jít na pivo. V první sérii fotografií uvidíte názorně, jak se bar na Heathrow postupně mění v to, co znáte - v restauraci Na Staré Kovárně... vše vrcholí odchodem na let British Arways London-Heathrow - Denver, kde jsme s road managerem Mafunou od posádky letounu jako dárek na celých devět hodin vzdušného přesunu do USA dostali "Non Alkoholic Flight". To v praxi znamená, že nám nikdo až do Denveru nenalil ani malé pivo... fuj tajbl... od té doby bylo naší zásadou, že když jsme se chtěli nalít, tak jedině v letadle pivem od letušek...

Seznamovací party na Ridgeside Drive 22.8.2004

Bydleli jsme v domě nedaleko Denveru, který nám dal k dispozici organizátor denverského koncertu jaderný fyzik George Vlcek (to je ten pro Vás neznámý muž třímající skleničku stejně jako my). Hned první den jsme zjistili, že se motáme, ani nemusíme pít. Vila byla totiž v nadmořské výšce 2500 metrů nad mořem, na prahu Skalistých hor, nedaleko od Coloreda. Hned ten večer jsem se George ptal, jestli tu žijí nějaká zvířata. Lakonicky odvětil: "pumy, jeleni, medvědi - tři už jsem viděl před domem, pumu ještě ne, bydlím tu jenom tři roky." Následující den jsme viděli na pozemku několik jelenů a nedaleko u lesa našli cedulky s nápisem "Warning Black Bears". Hned ten večer jsem se chtěl vydat s kotletou a fotoaparátem na zápraží fotit medvěda. Naštěstí můj záměr zhatila výborná zábava a několik druhů amerických piv. Plánovali jsme, kam zítra pojedeme.

23.8.2004 - Největší výlet a první skvělá večeře

Vstávali jsme hodně brzo, jelikož nás čekala cesta do Colorada Springs. Jeli jsme se podívat na Red Rocks a vybraná parta, respektive naše auto, se odvážilo vyjet na Pikes Peak, což je hora, kde se jezdí nejdrsnější závod do vrchu vůbec. Měří skoro 4500 metrů a nedalo se nahoře moc dýchat. Jelikož jsme to vyjeli autem, nebyla žádná aklimatizace a nám se motaly hlavy úplně všem. K Red Rocks kdosi ze souboru poznamenal, že to místním obyvatekům muselo pěkně dloho trvat, než natřeli všechny skály takhle na červeno. Ale to už jsou Tři sestry. Jinak se nám samozřejmě líbilo. Po Red Rocks se parta rozdělila. Auto vedené Ing. Magorem jelo kamsi do hospody, protože se jim nechtělo trmácet téměř dvě desítky mil do kopce. Automobil vedený Ronaldem vyrazil na Pikes Peak, který jsme čtyřkolmo zdolali. Já jsem udělal na vrcholu tu chybu, že jsem se rozběhl - málem jsem omdlel nedostatkem kyslíku. Mafuna si pro změnu zapálil cigaretu a to neměl dělat. Nejen, že pomalu hořela, protože postrádala kyslík, ale kyslík začal postrádat i Mafuna. Honem jsme jeli pryč.

Následně jsme našli v nejbližším městečku Magorovu půlku výpravy a vyrazili do Denveru na večeři, ktou nám připravovali v USA žijící Češi a Slováci. Jednalo se o guláš a byl pěkně ostrý. Nemusím podotýkat, že se večer vypilo spoustu piva, ale po ránu jsme byli vždy čerství a vstávali už okolo šesté nebo sedmé. Horský vzduch dělá divy. Divy také dělal vyhřívaný bazén, do kterého se dalo lézt i večer, kdy byla pěkná zima. Horší ale bylo odhodlat se vylézt ven a dojít těch pár desítek metrů k domu. Tepelné rozdíly ve dne a v noci byly značné - v noci zima jako na Gerlachu a ve dne horko jako v Denveru.

Tento den jsme pochopili, že když Američan řekne, že je něco kousek, tak se může najet také 500 km. Ten den bylo totiž všechno kousek - nebylo - ale stálo to za to!

24.8.2004 - Malý výlet a večeři vaříme my

Dopoledne bylo ve znamení nákupů v hypermarketu, který byl ještě výš v horách, než my bydlíme. Je to tu všechno jiné. Ochutnali jsme Burger King a je lepší, než hamburgry v Čechách - asi mají lepšího kuchaře. Odpoledne se vyjíždí na Mount Evans. Kopec je o něco vyšší, než včera, ale už jsme otrlí. Kouříme a ani nám není zle. Zřejmě jsme se dobře aklimatizovali dole v těch 2500-ti metrech nad mořem. Výlet malý, ale krajina divočejší, než minule. Tady už jsou opravdu všude medvědi a pumy.

Večer vaříme zase my. Zdeněk krájí zeleninu, Magor dělá zapečené brambory s bazalkou a já nakládám a připravuji steaky. jelikož se zítra hraje pijeme poměrně málo, koupeme se, a koukáme na televizi. Těšíme se do Denveru na koncert. Zítra budeme po koncertě nejspíš jako pumy my.

25.8.2004 - Koncert v Denveru

Dopoledne bylo opět ve znamení nákupů, ale tentokrát všichni kytaristé, mimo mě, sháněli kytary. Kytarové centrum v Denveru nás překvapilo rozlehlosí i sortimentem. Vlastě tu bylo všechno, na všechny nástroje v supermarketu větším než naše Tesco. Pak jsme se jeli podívat do centra, kde Ája věděla o bazaru a zde si Jaroušek koupil nový saxofon za 500 Dolarů, což je velmi levné. Pak jsme se jeli najít mexickou restauraci. Tam nás vyděsilo, že mexické malé pivo je obdobou našeho velkého a normální pivo je tuplák. Mexičani jsou zvířata. Skvělé jídlo a hlavně skvělé posezení a ceny na úrovni naší mexické restaurace i v přepočtu na Dolary. Pak jsme ovšem museli jít relaxovat do bazénu. První koncert se blížil...

Nejen, že má Denver pěkné divadlo, ale zvukaři byli precizní. Mě překvapil pomocný personál, že si opsal konfiguraci mého zesilovače a po předkapele mi kompletně nastavil aparát. Čechů je v Denveru méně než v Chicagu, ale stejně jich přišlo dost. Hlavně strašně řádili a zlili se jak medvědi. Báli jsme se jít okolo baru, neb nás neustále někdo zval na panáka. Chtěli jsme odehrát koncert a ne se svalit pod barový pult nebo hodit umakart, což u baru hrozilo. Na následující autogramiádě jsme podepisovali snad všechno a Mafuna prodával trička a CD raketovým tempem. Pak jsme přijali pozvání do české hospody, kde se fotografovalo jako o život. Také pilo. Vše ukončil ve dvě personál, neb je to policejní hodina. Od dvou se v hospodách v USA nesmí pít. To nás donutilo jet do Ridgeside Drive a tam pokračovat večírkem. Fanánek si usmyslil, že po malých panákách ochutnáme všechny kořalky, co má George v domě. Skončili jsme příšerně. To už jsem raději nefotografoval. Hlavně bych už neviděl do hledáčku. Bylo to super!!! Vivat Denver!!!

26.8.2004 - Strašlivá hospoda v Denveru a večírek

Dopoledne zase nákupy, ale těsně po nákupech se to zvrhlo. Bubenec se seznámil před obchodním centrem s jakýmsi člověkem, kteý, jak jinak, rozuměl hokeji a samozřejmě i pivu. Později se ukázalo, že je to vysloužilý americký voják, který sloužil ve Východní Evropě. Ten nám sdělil, že sto metrů odtud je hospoda, kde mají 130 druhů piv a že jí určitě musíme alespoň vidět. Chybou bylo, že když jsme se posadili v hospodě, Vránu napadlo, že bychom mohli zkusit ochutnat alespoň ta nejzásadnější piva. Na výsledek se podívejte do fotogalerie. Nutno podotknout, že americký personál je usměvavý, ale zároveň značně otrlý, čehož bylo zapotřebí. Pokusili jsme se ochutnat co jsme stihli - vše bylo korunováno zatím nejděsivějším večírkem, kterému vévodila Fanánkova nahá prdel u bazénu a řev antologie Ramones, které Zdeněk sehnal v jakési cédéčkárně. Taktéž Fanánka s Mafunou a Zdeňkem během párty napadlo, že by mohli založit české Ramones. Jak je znám určitě to udělají. Tak to je, tak to bude...

27. a 28.8.2004 - Přelet a Chicago

Vrána se na poslední chvíli rozhodl, že si koupí bubny a následně si Magor koupil basu, aby nezůstal pozadu. Odbavení na lince Denver - Chicago dopadlo dobře, až na mě s červenou hlavou - vysypali mi batoh a prohrabali mě celého - nevím, co na mě měli a ještě k tomu jsem byl po předchozích zkušenostech absolutně střízliv, vykoupán a navoněn. Vnitrostátní linka v USA je něco jako u nás autobus Praha - Brno. Dají vám napít a brambůrky a než to vypijete a sníte, už přistáváte. Respektive ten autobus do Brna jede déle a někdy taky nedojede včas nebo vůbec. Na letišti na nás čekal Jerry Beran a jeli jsme se ubytovat do Yorkville. Nakoupili jsme si a večr zašli ve slušnosti na čtyři piva do místního baru. Spali jsme po tom rušném dni velmi tvrdě...

Ráno jsme zjistili, že je problém s dopravou a následně Saty a Ronald jeli pro auta do půjčovny. Chicago je ocelové město a nechtěl bych tam bydlet. Všude se válejí zfetovaní negři a chodí příšerné bezdomovecké trosky. Ale pěkných slečen tam bylo také dost. Denver byl hezčí. Najedli jsme se v Millers Pub. Ronald se Satym si dali čtvrtlibrové steaky z krávy a já salát s grilovaným kuřecím masem, jelikož jsem nehodlal zemřít na přežrání. Mýlil jsem se, porce byla obrovská a měli Plzeň, takže nám po ní trochu slehlo. Pak jsme šli každý prakticky na vlastní pěst, respektive jsme se rozdělili na tři skupiny. Bubenec se Zdeňkem sháněli kdesi kytaru a nakonec sehnali. My ostatní brouzdali až do večera Downtownem a pak se jelo domů. Bylo hnusně pršelo, byla nám zima a já měl fotoaparát plný vody - divím se, že to přežil ve zdraví. Toho večera jsme šli na after party na festival. No, a malinký večírek jsme udělali, ale jen u Satyho na pokoji. Tentokrát jsem unikl, většinou jsou na hotelech večírky u mě. To bylo dobré...

28. až 31.8.2004 - Festival a odlet

Na závěr jsem připravil poslední fotogaleriii, to jest festival a krátce odlet. Bez popisků, ty fotografie mluví samy za sebe, nebyly nutné. Při odletu už se nefotilo, byli jsme unavení a byli jsme rádi, že už letíme domů. Deset dnů stačilo. Zase někdy příště... ale bylo to fajn...